Recenze
Sabine Stach, Politika odkazu. Jan Palach a Oskar Brüsewitz jako političtí mučedníci, Academia, Praha
2020, 650 s., ISBN 978-80-200-3177-8
Kniha Politika odkazu pojednává o dvou „mučednících“ a zároveň „hrdinech“ v podobě Jana Palacha
a Oskara Brüsewitze. Hlavním záměrem rozsáhlé studie je jednak sledovat tzv. politiku odkazu
v rámci nacionálního kontextu na příkladech výše zmíněných historických aktérů, jednak sledovat
odkaz v transnacionální perspektivě. Důležité je podotknout, že v centru autorčina úsilí není podat
vyčerpávající biografie jak Palacha, tak Brüsewitze, ale spíše sledovat jejich druhý život. Proto je
časový rámec práce vymezen na jedné straně úmrtím Jana Palacha, resp. Oskara Brüsewitze a rokem
2009 na straně druhé.
V části věnované Janu Palachovi autorka pomocí metody inspirované diskurzivní analýzou
rekonstruuje hlavní proudy veřejných promluv a správně identifikuje důležitá období utváření odkazu
Jana Palacha, kterými bylo zejména období těsně po Palachově smrti v roce 1969 a následně tzv.
Palachův týden v roce 1989. Pro českou odbornou veřejnost jistě nebude překvapivé zjištění autorky,
že po počátečním, do značné míry živelném a o to intenzivnějším utváření odkazu po Palachově smrti
nastupuje s utužováním normalizace v roce 1973 zlom, který autorka označuje jako potlačování
vzpomínání, kterému mohly vzdorovat jen enklávy žijící v exilu, které však byly od domácího
diskurzivního kontextu do značné míry odtrženy. Jedním z důležitých závěrů, které vyplývají
z autorčiny analýzy Palachova odkazu v roce 1989, je teze, že rok 1989 v politice odkazu Jana Palacha
nepředstavoval žádnou cézuru, jež by vedla k přestrukturování toho, jakým způsobem a za jakým
účelem je Jan Palach v české veřejné sféře tematizován. Stach shrnuje, že teprve kolem roku 2009 je
v politice odkazu Jana Palacha pozorovatelný diskurzivní zlom. Zatímco do této doby byly dominantní
dva pohledy na Jana Palacha, totiž Palach coby mučedník a Palach coby hrdina, v roce 2009 je podle
autorky pozorovatelný odklon od těchto dvou kulturních topoi a snaha zasadit Palacha a jeho čin do
kontextu doby. S tím se pojí snaha o odmytologizování, což je proces, který prozatím ve veřejném
diskursu nebyl podle autorky dokončen.
Jako komplementární k Palachovi je představena studie odkazu Oskara Brüsewitze, původem
východoněmeckého protestantského pastora, který se po vzoru Jana Palacha rozhodl stát další živou
pochodní. V této části Stach podle stejného klíče velmi přesvědčivě ukazuje jak sociokulturní rozdíly,
které determinovaly diskurs, tak styčné plochy, které mladého studenta z ČSSR a postaršího
protestantského faráře z NDR spojují. Je třeba zdůraznit, že rozdílných momentů je v rámci analýzy
identifikováno mnohem více. Z těch relevantnějších je možné uvést to, že Brüsewitz po své
sebevraždě nenabyl statusu veřejného symbolu, ale naopak již za svého života budil kontroverze,
popř. že byl determinován svou explicitně křesťanskou motivací. Styčné plochy Brüsewitze a Palacha
Stach identifikuje zejména ve způsobu, jakým byl v prvních čtyřiceti letech spravován jeho odkaz. Na
oba dva historické aktéry totiž byly tendence vzpomínat buď jako na mučedníky nebo hrdiny.
Takovou politiku odkazu lze charakterizovat tím, že některé detaily ze života obou historických aktérů
byly vypuštěny právě proto, aby nevyvolávaly pochybnosti o jejich statusu a univerzální hodnotě jako
symbolu.
Vzhledem k výběru metody zůstávají některé otázky nezodpovězeny. Spíše tématem samostatné
sociologické studie je recepce odkazu Jana Palacha, resp. Oskara Brüsewitze, tj. snaha pokusit se
proniknout do „mlčící většiny“ a pokusit se odpovědět, zda a v jaké podobě politický odkaz obou výše
dotečných ve společnosti rezonoval a rezonuje.
Kniha Sabine Stach tvoří vyvážený celek, který odhaluje dynamiku diskurzu na několika úrovních a
v několika kontextech a tím představuje vhled nejen do jednotlivých dominantních proudů, ale také
do slepých ramen, tj. výpovědí, které ve veřejné sféře nerezonovaly. Je velkou zásluhou autorky, že
dokázala analyzovat nejen výpovědi samotné, ale také motivace historických aktérů, popř. organizací,
které je vedly k pronášení určitých výpovědí a tím se snažili si přivlastnit, odmítnout či využít Jana
Palacha a Oskara Brüsewitze k podpoření svých vlastních zájmů. Knihu je proto možné doporučit
zejména badatelům, jejichž těžištěm jsou kulturní, či myšlenkové dějiny Východního bloku, popř.
veřejná sféra, ale také těm, kteří hledají uplatnění metody inspirovaé přístupem Michela Foucaulta
v kontextu historiografie.